zomablog

Skolila mě taková menší podzimní viróza, a jak jsem měla včera nádherně ucpaný nos, nemohla jsem usnout. Julča už dávno pochrupovala a já jsem přepínala televizní kanály, když v tom mě na ČT2 zaujal dokument s názvem Voda, která zabíjí. A hned mi bylo jasné, že jde o premiérový dokument, který se týká loňských povodní. Před pár dny jsem totiž zahlédla na sociální síti příspěvek, kde starostka Jeseníku přidávala fotky z premiéry v našem kině.  Tak jsem si dokument přetočila díky chytré televizi zpátky a celý jej zkoukla. A všechny příběhy zde jsou opravdu velmi silné. Září 2024 je pro nás Moravany a Slezany nezapomenutelný, pro mnohé z nás odstartovala ta nejhorší noční můra. Nikdy by mě nenapadlo, že po té povodňové hrůze z roku 1997 přijde něco ještě mnohem horšího... Dokument přináší příběhy čtyř hlavních aktérů. Prvním z nich je Richard Vacula, majitel opavského kina Odboj. Následují záběry vytopeného kina, a vzápětí Richard říká: " Snažil jsem se zachránit, co se dalo. Rozklíž...

 Pravidelně se na blogu věnuji významným a mezinárodním dnům, ale jsem si stoprocentně jistá, že Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí, který připadá na sedmnáctý listopad, jsem ještě pár řádek nikdy nevěnovala. A přitom je zrovna tohle ve zdravotnictví velice důležité téma, a každá maminka, které se narodí zdravé a donošené miminko, může hovořit o velkém štěstí.  Podle oficiální definice se jako předčasně narozené miminko označuje to, které se narodí do týdne 37+0. Po tomto týdnu už je donošené, všechny orgány by mělo být vyvinuté, a tím pádem je připraveno na život mimo matčinu dělohu. Ale pořád se stává, že některým dětem se chce na svět o něco dřív. A přitom šance, že miminko přežije, se zvyšuje každým týdnem, někdy i dnem navíc, který ještě stráví u mámy v bříšku. V České republice se jako hranice přežití bere nejčastěji 24. týden, ale lékaři dnes už dokáží opravdové zázraky a dovedou "vypiplat" i miminka narozená dříve.  Na to, že do rodiny přijde nedonošené d...

 Listopad se dnes přehoupl do své poloviny, a mně už pomalu v hlavě blikají kontrolky, které mě upozorňují na blížící se svátky. Pomalu, ale jistě začínám pokukovat v obchodech po dárcích, a taky už mám s předstihem koupený nový stolní kalendář na příští rok. V pátek jsme s Julinkou navštívily tradiční trhy, koupila jsem zase med od včelaře, výborné koláčky, a taky Julince dvě hračky - jednu dostala hned doma další den po vyprání, a tu další dostane pod stromeček.  Růžovou kočičku si Julinka hned oblíbila, je taková "obyčejná" - nemá obličej, ani žádné další detaily, jen provázek kolem krku, ale to se mi právě líbí, protože v jednoduchosti je krása, ne? Druhou hračku jsem nefotila, ta bude až na Vánoce, tak je to přeci překvapení, ne?  Julča si svoje vozící chodítko položila držátkem dolů a udělala si takové posezení. A jak nemá ráda čepice, minule našla ve skříni jednu, kterou moc nenosím, nasadila si ji na hlavu, a pyšně v ní vykračovala po obýváku. Je hrozně bedlivý po...

 Co si silně vybavuji z dětství tak to, že o některých věcech se u nás doma prostě nemluvilo. S mámou jsme si spolu nikdy společně nesedly, nebavily se o ženských věcech, a ani o sexu si se mnou rodiče nepromluvili na rovinu, když už jsem měla patřičné roky, tak mě raději poslali do knihovny pro naučnou knížku.  Tohle všechno pak vedlo k velké spoustě nedorozumění, jelikož jsem získala dojem, že se mámě nemůžu s ničím důležitým svěřit, protože mě pořádně nevyslechne a neprocítí se mnou mé problémy. Přílišné projevování emocí se u nás doma prostě nenosilo, ať už šlo o ty dobré, nebo špatné prožitky. Když jsem měla nějaké trápení, potřebovala jsem obejmout, utišit, ale máma tohle nikdy neudělala. Její odpověď na moje problémy byla většinou: "Prosím tě, ty z toho naděláš!"  A i dnes, v dospělém životě, mám s emocemi často problém. Co se narodila Julinka, je to o mnoho lepší. Ale dříve to se mnou bylo horší. Přítel mi často říkával: "Ty se tak málo směješ, a usmíváš." T...